Wood elves
zde se budou dávat základní informace o wood elfech. Tady něco je k původu..... Říše lesních elfů zvaná Athel Loren, leží skryta uprostřed obrovského lesa Lorenu v Bretonnii. Tato záhadná lesní říše je vše, co zůstalo z elfích kolonií ve Starém světě. Před více než čtyřmi tisíci lety byly země západně od Šedých hor, které se nyní nazývají Království Bretonnia, osídleny vznešenými elfy z Ulthuanu. Zde obchodovali s trpaslíky z trpasličí říše daleko na východě a budovali nádherná města na pobřežích jako přístavy pro své obchodní lodě plavící se z Ulthuanu. Tyto kolonie byly vzdálené základny elfí civilizace v divokých zemích tehdejšího Starého světa.
Po velké válce mezi elfy a trpaslíky byly kolonie opuštěné a změnily se v ruiny. Mnoho z nich, jako Tor Alessi, kde nyní leží bretoňský přístav L'Anguille, byly obleženy trpaslíky ve Válce vousu.
Když byly obě strany unaveny zápasem, elfí otčina Ulthuan byla neočekávaně přepadena temnými elfy z Naggarothu. Všichni elfí válečníci ve Starém světě byly povoláni zpět na obranu domoviny. Než zůstat bez ochrany, rozhodla se většina elfů v koloniích raději vrátit na Ulthuan, ale někteří odmítli odejít. Opustili pobřežní města ale místo odplutí na západ volili cestu do hloubi divokých a neprobádaných lesů.
Byly to lány lesem pokryté země, která byla později známá jako Les Loren. Z jihu a východu ohraničen vysokými horami nebyl prastarý panenský les nikdy napaden orky nebo jinými špinavými stvůrami. Zde se poslední vznešení elfové ve Starém světě cítili v bezpečí a jejich potomci, Lesní elfové, obývají les Loren do dnešních dní.
Lesní elfové
Lesní elfové jsou fyzicky velmi podobní vznešeným elfům z nichž pocházejí a s nimiž jsou příbuzní. Jsou vysocí a mrštní. Jsou elegantní a půvabní v pohybech, ale mohou být čilí a rychlí, když nastane potřeba.
Elfové se brzo přizpůsobili životu v lese, žít a toulat se mezi stromy, lovit a sbírat lesní plody. Vzdali se všech vazeb se vznešenými elfy z Ulthuanu, vyhlásili nezávislost na Fénickém králi a začali rozvíjet svou novou vlastní společnost, ale nicméně čerpali z části věky starých elfích tradic, které pamatovali. Isolovaně od bohatství a zdrojů Ulthuanu a od znalostí a moudrosti ság vznešených elfů, jejich umění a magie se rozvíjelo zcela jinak. Díky této změně směru se nevědomky vyhnuli pokušení bohatství a přepychu, které trápilo jejich vzdálené příbuzné a v mnoha ohledech byli silnějším a prostším národem.
Mezi lesními elfy se hlavním zdojem moudrosti stala intuice více než znalosti. Mají vrozené chápání cest a toků přírody a cítí spřízněnost se stromy a zvířaty. Intriky a ambice jsou prakticky neznámé a mnohé jiné destruktivní vášně elfí psychiky jsou nečinné.
Lesní elfové si osvojili instinktivní mazanost a tajnost a vypěstovali si zdravou nedůvěru k cizincům a nevěří ničemu nepřírodnímu. Vyhýbají se kontaktu s ostatními rasami a neznají slitování s těmi, kdož vkročí do jejích země se zlým úmyslem nebo kdož ničí z čiré neznalosti a pošetilosti. Stali se strážci lesa.
Lesní elfy je těžké potkat nebo jen spatřit pokud sami nechtějí. Jestliže někdo vkročí do jejich země a nějakého zahlédne, může to být také poslední, co vůbec uvidí. Lesní elfy je tak těžké najít, že bretonský král posílá své nejlepší bludné rytíře do lesa jako posly.
Při zvláštních příležistostech se armáda Lesních elfů může vynořit z lesní říše do bitvy mimo své hranice, většinou na pomoc svým spojencům bretoňcům proti častým nepřátelům. Ale takovéto události se rychle stanou legendami.
Lesní elfové mohou překroutit les a čas sám svými podivnými kouzly. Jejich osady a usedlosti zůstávají skryty pohledu cestovatelů potulujících se bezcílně lesem po věky, nikdy jim nebude dovoleno najít cestu do vnitřní říše dokud je hlídači cest sledují a tuší jejich pohnutky.
Málo elfů z dávných kolonistů Starého světa žila v Lese Lorenu už před tím, než Fénický král povolal lid zpět na Ulthuan. Během dlouhé Války vousu mezi elfy a trpaslíky pochodovali trpasličí armády západními zeměmi z hor obléhat pobřežní města. Jako palivo pro své válečně stroje a na budování dobývacích věží, ale také elfům naschvál, poráželi trpaslíci stromy svými sekerami.
Elfové byli šokováni a rozčileni touto svévolnou destrukcí živých stromů krutým národem, který miloval jen oheň, kov a tvrdý kámen. Někteří se sebrali a šli žít do divočiny, aby jí mohli bránit před pustošením trpaslíků, a při každé příležitosti přepadali trpaslíky, kteří vešli do lesa. Jak válka zuřila dvě století, tito obránci divokého lesa začali v lese žít nastálo a zatoužili po důvěře a přátelství stromáků a dryád.
Trpaslíci byli skutečně zastrašeni od pronikání příliš hluboko do lesa a Les Loren obzvlášť byl ochráněn před jejich sekerami. Když padlo rozhodnutí opustit kolonie navždy, ti kdož nechtěli odejít se přidali ke svým příbuzným skrytým v lese, než by prodlévali mezi prázdnými domy a sloupořadími měst, která budou jistě nepřáteli vyplundrována.
A tak poslední elfové ve Starém světě klidně směřovali v malých skupinách do rozsáhlého Lesa Lorenu a byli přijati strážci jako vítané posily. Každý rod, který našel cestu do lesa, osídlil mýtinu nebo háj, které na něj udělaly dobrý dojem. Někteří byli přitahováni k osídlení míst, kde rostly zvláštní druhy stromů nebo kde našli zdroj čerstvé vody nebo místa, která mágové označili jako šťastná pro osídlení.
Počet rodů, které osídlily les, byl pouze sedm, tedy málo bylo elfů, kteří se odmítli vrátit na Ulthuan. Postupně se sedm rodů mezi sebou začalo poznávat. Mezi sedmi byli původní strážci lesa, kteří vytvořili vlastní rod. Rody se začali setkávat na pravidelných shromážděních na nejskrytější a nejtajnější mýtině hluboko v lese. Byla obklopena hájem obzvláště velkých a starých dubů. Tento háj se stal rituálním a politickým centrem Athel Lorenu.
Lesní elfové žili v lese ve svých samostatných rodech dlouho předtím, než se sešlo první shromáždění. V těch dobách se obezřetně kontaktovali pouze čas od času. Již se většina přizpůsobila životu v lese a mnoho jejich dřívějších způsobů zaniklo. Nikdo necítil loajalitu k Ulthuanu ani Fénickému králi. Mnoho se osvobodilo ze závazků a povinností k elfím lordům, kteří odpluli na západ s odcházejícími armádami.
Sňatky mezi rody se množili a vznikala nová pouta. Ti, kdož přišli do lesa dávno předtím se stali průvodci a rádci nových příchozích. Řemeslníci a mágové přizpůsobili svá umění lesu a objevili nové cesty formování živých stromů místo kovu či kamene jako dříve.
Mágové začali hledat nové zdroje magické energie zkoumáním země a živých věcí. Začali si uvědomovat období, ke kterým na Ulthuanu nedocházelo a dychtivě shromažďovali nové tradice lesa. Nepatrné změny byly slyšet dokonce i v elfí řeči a umění psát nebo potřeba číst začaly upadat. Vlastně získali tajemný a rituální význam. Umění mluvit a vyprávět příběhy, tance a rituály se staly pro Lesní elfy mnohem důležitějším prostředkem pro zapamatování jejich minulosti a víry v bohy.
Kurnous a Isha
Čím déle žili lesní elfové v lese, tím více si začali uvědomovat své dávné bohy. Byli to Kurnous a Isha, divoký lovec a matka země. Duch Kurnouse byl zřetelný v lesních šelmách a nezkrotné divokosti přírody, zatímco duch Ishy prostupoval vegetací prameny vod pramenících ze země. Na Ulthuanu víra v ně již poklesla díky novějším civilizačním kultům, bohatství a dekadenci. V divokém lese byla nicméně tato stará síla cítit přímo pod rukama.
Kurnous a Isha již byli vyvoláváni prvními strážci lesa na pomoc v jejich boji proti trpaslíkům. Objevili svatá místa po celém lese, kde magická energie proudila na povrch. Tato místa byla vždy brzo poznána podle hájů nesmírně starých nebo obzvláště krásných stromů, které tam rostly. Někdy elfové pokládali obrovské kameny na tato místa, aby řídily proud magického toku ke koncentraci magie. Tato místa se stala chrámy bohů Kurnouse a Ishy.
Všechny rody, které se později usídlily v Lorenu, přijali víru v Kurnouse a Ishu. Jejich pečlivě vypracované rituály a tance prováděné na rovnodenost vypadaly, že probouzí cosi v lese, jakoby se prastaré duše samotných bohů ozývaly ze země a stromů.
Ariel a Orion
Na prvním shromáždění bylo rozhodnuto, že žádný rod nebude vládnout jinému. To by vedlo jen k ambicím a žárlivosti a nakonec k válce.
Nebylo to obyčejné shromáždění moudrých mužů zasedajících a debatujících. Způsoby lesa již pojmuly elfí lid a přinesly podivné a divoké aspekty elfí psychiky. Kurnous a Isha byli vyvoláni. Vybraní mladíci každého rodu provedli rituální tance. Staří vyjádřili své názory tajemnými dramaty a mágové ukázali nové zázraky, které nalezli v lese. Dokonce stromáci a dryády byli přítomni a byli zde také Lesní elfové znalí umění spojit se s myslí těchto bytostí stejně jako s mnoha druhy šelem a ptáků.
Když se toto všechno dělo, dva elfové se vytratili z mýtiny shromáždění - Orion, hezký mladík, a Ariel, nejkrásnější z elfích dívek. Jejich cesta vedla krz háj obřích věkovitých dubů, a tak stanuli pod stromem opravdu enormní velikosti, stromem, který rostl od počátku světa. Jeho kořeny rozbíjely kameny a jeho větve vytvářely stínový svět pod sebou, kterým pronikaly jen úzké paprsky slunečního světla.
Kráčeli kolem obrovského obvodu kmene cítíce pod prsty zkroucenou kůru. Trvalo věčnost dojít jen do poloviny. Náhle přišli k prasklině v kmeni, která vypadala jako úzké dveře dovnitř stromu. Jejich zvědavost je vedla vkročit do stromu.
To se stalo předtím, než Orion a Ariel zmizeli. Když se neoběvovali, jejich příbuzní je začali hledat, ale nenalezli žádnou stopu. Byli plni obav, že je snad chytila nějaká divoká šelma či ještě hůř, nestvůra nebo nepřítel. Skauti sebrali své luky a prohledali široké okolí hledaje vetřelce. Mágové sebrali své věštecké hole a snažili se následovat jejich stopu. Vše bylo zbytečné.
Dny plynuly a Orion ani Ariel nebyli nalezeni. Hledající nebyli schopni najít po nich viditelnou stopu. Našli respekt budící Dub Věků prokázali mu vážnost jako svatému stromu. Viděli velkou puklinu v sukovitém kmenu, ale prasklina, kterou vstoupili Orion a Ariel byla nyní tajemě zavřená.
Zima strastí
Shromáždění se rozešlo. Všechny rody se vrátili do svých domovských mýtin. Mnoho slz bylo prolito pro Ariel a Oriona. Do začátku zimy stále nebyli nalezeni a byli pokládáni za ztracené navždy. Zima byla ten rok obzvláště krutá a uprostřed zimy, když bylo slunce nízko nad horizontem, přišli orkové.
Vyhnáni z hor hladem sestoupili do lesa. Jejich chraptivé a hrubé hlasy zněly ozvěnou mezi stromy. Lovili divoká zvířata a zapalovali stromy při velkých vatrách. Každý den elfí skauti viděli, jak orkové postupují hlouběji do Lesa Lorenu, a propukali mezi nimi šarvátky. Mnoho orků bylo zastřeleno šípy neviděných střelců. Nicméně to orky nezastrašilo. Všechna kouzla mágů se zdála neschopná orky zahnat. Stále se blížili ke svatým hájům a domovským mýtinám rodů.
Bylo rozhodnuto bojovat s orky v otevřené bitvě. Byli shromážděni všichni válečníci. Elfové útočili, ale nemohli orky porazit. Mnoho odvážných elfů padlo a horda stále postupovala hlouběji do jejich země. Některé rody opustili své domovské mýtiny a skryli se v jeskyních; jiní přísahali, že raději zemřou na místě, pokud by měli orkové přijít.
Zima strastí se protahovala. Mráz zmrazil zem, že byla tvrdá jako ocel. Skučící vítr hnal sníh přes vřesoviště a mezi stromy. Les se změnil v nekonečnou perspektivu bílé a šedé. Vlci se plížili lesem. Jídlo bylo vzácné. Orčí horda tábořila nebezpečné blízko mýtiny shromáždění. Elfí mágové se snažili dnem i nocí zahnat je kouzly a falešnými stezkami.
V noci byli vidět orčí táborové ohně blikající na otevřeném prostranství kolem starého obrovského dubu. Na místě, které bylo považováni za podivné a strašidelné dokonce samými elfy.
Za rozbřesku viděli skauti první známky jara. Také si všimli podivného nepokoje ptáků a šepotu ve větvích. Mágové to začali považovat za zlá znamení, když mocný roh zazněl z hloubi lesa. Orci to slyšeli také. Zmrzli v úžasu a ztuhli na místě, zatímco pekli veverky a lasice na svých ohních.
Pak se ozval štěkot loveckých psů a hejno ptáků se zvedlo ve velké tmavé mase ze svých hnízd. Tajemný zvuk velkého jelena v říji se ozýval lesem. Skauti ho viděli první. Mohutný lovec, Kurnous ve své pravé podobě. Pohyboval se mezi stromy s rychlostí a hbitostí antilopy. Z jeho hlavy rašilo obrovské košaté paroží. Kolem obličeje viselo množství břešťanu a mechu. Jeho kůže byla zelená jako jarní listí, jeho oči žhnuly jantarem jako oči divoké šelmy. Byl dvakrát vyšší než elf v ruce držel obrovský oštěp.
Kurnous vrazil podrostem do orčího tábora a pobíjel na co přišel. S řevem napadl warlorda Grotfanga, probodl ho svým oštěpem a přehodil ho přes hlavu parožím. Zbytek orků prchal v hrůze pryč. Černí havrani se snesli na hordu orků odsouzených k záhubě. Orkové zakopávali jeden o druhého ve svém spěchu dostat se pryč, ale nyní nenacházeli snadnou cestu lesem. Teemani a dryády jim zastoupili cestu, probuzeni Kurnousovým rohem a jeho řevem.
Kurnous pronásledoval své prchající oběti mávaje svým obrovským oštěpem. Za Kurnousem se hnala vlna elfů, spěchajících přidat se k divokému honu. Jejich šípy pobíjeli orky se zničujícím účinkem. Váleční tanečníci vyskakovali jako při rituálních tancích pro Kurnouse a pobíjeli neobratné orky, kteří nebyli dost rychlí, aby jim uhli z cesty.
Když slunce vyšlo nad stromy, jeho paprsky osvítili scénu zabíjení. mýtina bylo pokryta zabitými orky a černala se havrany a vránami. Káňata kroužila po obloze a vlci přišli pro svůj díl. Žádný ork neopustil les. Jejich bílé kosti se promísily se zkroucenými kořeny Mýtiny strasti.
Král a královna lesa
Když bylo jisté, že i poslední ork je mrtev, skauti a válečníci sledovali Kurnouse tak rychle, jak mohli. Jeho vzdálený křik byl stále ještě slyšet a jeho obrovský stín bylo lze zahlédnout rychle běžící mezi stromy. Orkové skoleni jeho oštěpem značili jeho cestu. Sledovali ho velkým obloukem zpět na mýtinu shromáždění a k samotnému Dubu věků.
Tady se zastavili. Kurnous zmizel. Mágové pracovali se svými věšteckými holemi a vyvolávali Kurnouse, pronášeli zaříkadla chvály a vděčnosti za vysvobození od nepřítele. Jak volali po Kurnousovi, strom zaskřípěl a zasténal a zevnitř kmene zazněl zvučný hlas: "Kdo volá Kurnouse?"
Pak shromáždění elfové spatřili zející trhlinu v kůře dubu; odtud hlas vycházel. Několik odvážnějších skautů a mágů se vmáčklo do trhliny. Potichu se plížili úzkým průchodem mezi živým dřevem a slyšeli mystický smích a podivnou hudbu. Nejasné světlo označovalo konec tunelu. Když ho dosáhli, zírali na velký dutý prostor uvnitř stromu.
Viděli tam dvě postavy sedět na trůnech, dvě nejkrásnější a úctu budící bytosti jaké kdy viděli. Vypadali jako žijící ztělesnění Kurnouse a Ishy, ale s určitými rysy dlouho ztracených Oriona a Ariel. Všude kolem byly dryády a jiní podivní lesní duchové a vzdávali jim poctu jako králi a královně.
Nejvyšší mág Athelor vkročil dovnitř a zeptal se, jestli jsou skutečně Orion a Ariel. Orion odpověděl, že byli, ale změnili se. Pak promluvila Ariel, prozrazujíc, že oba splynuli s bohy Kurnousem a Ishou a získali jejich vzhled. Bohové byly přivoláni do lesa a přáli si převzít elfí podobu. Byli přitahováni obzvláštní krásou Oriona a Ariel, nejkrásnějších elfů, a naplnili je částí své božské duše. To umožňuje Orionovi a Ariel na čas změnit podobu na Kurnouse a Ishu. Dost na to, aby zpečetili osud každého vetřelce v Athel Lorenu.
Ariel mluvila s hlubokou moudrostí bohyně a elfové byli skutečně ohroměni jejím novým vzezřením. Athelor pochopil a prohlásil k ostatním: "Vidíte našeho krále a královnu lesa!"
Orion a Ariel se vynořili z Dubu věků přesunuli se na mýtinu shromáždění, napříště známou jako Královská mýtina. Všechny rody jim vzdali poctu jako králi a královně. Mágové poznali, že jsou obklopeni magickou energií pocházející od Kurnouse a Ishy. Orion byl schopen změnit vzhled na Kurnouse divokého lovce, pronáslednujícího vetřelce ze své země. Ariel mohla změnit vzhled na Ishu vládnoucí ryze přírodní magií. Ovládala kouzla na spletení kouzel kolem Athel Lorenu, které ochraňovala jeho lid a zastrašovala nepřátele.
Elfové mohou žít několik století, ale Orion a Ariel se stali nestárnoucími a nesmrtelnými díky svým božskám podobám. Neustále se obnovovali jako se obnovuje příroda prostoupená duchem Kurnouse a Ishy. Předsedali svému lidu Lesních elfů prohlubujíce moudrost a ochranu lesa po všechny časy.
Nesmrtelnost Oriona a Ariel dostala zvláštní podobu. V nejtemějším momentu uprostřed zimy se zdá jakoby zemřeli. Tehdy je elfové uloží do hrobu v Dubu věků. S prvními známkami jara se velký dub opět otevře a z něj vystoupí Orion a Ariel v celé své velikosti. Stejně jako síla Kurnouse a Ishy v ročních obdobích přibývá a ubívá, tak se přenáší na Oriona a Ariel. Prostředek zimy je tudíž nejnebezpečnější pro lid Athel Lorenu, je to čas, kdy kouzla chránící les slábnou, čas obzvláštní bdělosti.
dotaz
(Terez, 12. 5. 2007 8:25)